Vivat Dřešín – ohlas na představení veselé umřeniny

Vacov, pátek 15.11., typický podušičkový čas. V ponuré mlze se přede mnou objeví osvětlený „kulturák“, v sále je nabito: hostuje tu dnes Divadelní amatérský soubor Dřešín.  Zavítal jsem tam ze své chalupy spíš náhodou, o Dřešínu vím jen tolik, že leží nedaleko Dobrše a místní soubor neznám, z internetových stránek jsem se o něm nic bližšího nedozvěděl. O to příjemnější bylo mé překvapení. V „duchařské komedii“  Veselé umřeniny (tak jako my živí slavíme narozeniny, nebožtíci mají své „umřeniny“) poznávám originálně přejinačenou hru  Eduarda Rovnera Vrátila se jednou v noci. Tu jsem viděl už předtím 2x na profesionální scéně. Poprvé v Ostravě,  podruhé v pražském Divadle na Vinohradech;  v Praze hrál hlavní roli starého mládence Manuela Václav Vydra, jeho nebožku matku, jež ho přišla po deseti letech z hrobu znovu sekýrovat, hrála Jiřina Jirásková (po smrti Jiráskové ji v agenturním představení představuje Libuše Švormová).  Navzdory těmto slavným jménům můžu konstatovat, že veskrze amatérské představení z Dřešína bylo z těch tří provedení nejpovedenější. A byť jde o „černou komedii“, rozhodně jsem se při něm nejvíc nasmál. Hrálo se na skromné, minimalistické scéně, i nezbytné hroby v úvodu byly spíš jen náznakové,  herci nepsychologizovali,  nebrali „dušičkový“ příběh moc vážně, klidně si k celé té duchařině přidávali své jihočesky pádné průpovídky a komentáře.  A vůbec to vše hře neublížilo, naopak.  Všechno tu hrálo, dokonce i občasná drobná nedopatření (třeba chybějící, pozdně dodaná „tygří“ deka atd.). Vše bylo možné v rámci přiznané hry na divadlo. Představitelé hlavních rolí stíhali vedle svých přidaných „hlášek“ podat i základní kontury svých postav – syn Manuel se ukázal být i při své korpulentnosti pozoruhodně lehkonohým tanečníkem, prosadila se jeho rázná nebožka=matka i jeho spíš jihočeská než jihoamerická snoubenka, jakož i polívkovsky hubatý přítel v kostýmu a sombreru echt „jihoamerického“ gauča. Publikum, neznalé textu i jihoamerických reálií, se ve hře dobře orientovalo. I to bylo důvodem závěrečných spontánních ovací, jež byly vlastně i ovacemi ochotnickému divadlu jako takovému. To  má v tomto kraji pozoruhodnou, stále živou tradici – a vzhledem k tomu, co se u nás děje „mimo divadlo“, v médiích a v politice místní i vrcholové, nemám o příští inspirace a diváky téhle nadějné skupiny z Dřešína a okolí nejmenší obavy. Za jejich „živé umřeniny“ jim tímto chci poděkovat!

Prof. Vladimír Just, Praha

Příspěvek byl publikován v rubrice Kultura a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *